Zdravím, i když vím, že jaksi s časovým odstupem...
No, nezdařilo se mi dřív zdolat vrozenou lenost, ale dneska při zeleném jasmínovém čaji nerovný boj vyhrávám. Jak jsem slíbila, stručně vám převyprávím náš druhý den v Emeishanu (jo, teď tu u sebe nemám čínskou korektorku, takže správnost názvů není 100%).
Po noci v pekelně vlhkém pokoji pokojíku jsme vstaly neskutečně brzo...před šestou. Důvod byl jednoduchý... nevěřily jsme, že se k autobusům, vzdálených dle mapy 5 hodin chůze, dostaneme včas... Přece jen, po včerejším výkonu... Rozejít se chtělo trochu snahy, když už se nám to podařilo, opět jsme spatřily nekonečné schody vzhůru kamsi. Nevěřila jsem, že krom schodů ještě něco jiného v životě uvidím, naštěstí jsme po stanoveném časovém odhadu (pravda, s menší odchylkou od mapy) dorazily k dalšímu klášteru. No, klášter, chajda s plechovýma střechama sbouchaná z prken. Jo, doprava materiálu v těchto končinách je poměrně zajímavá, krom klasických potravin a vody, se tu vláčejí i se stavebním materiálem...no, ty fošny, co ten pán tahal, to by jeden nevěřil... nejen mravenec nosí náklad těžší než je on sám. Po chvilce odpočinku jsme se opět vydaly na cestu... tentokrát trudomyslnost osedlala Káťu...krom peprných slov to málem vypadalo, že tam bude i bivakovat. Ale nakonec usoudila, že mezi schody nezůstane... Příroda krásná a lidi ukecaní. Při ptaní se na časový odhad nám vždy ti, co chodili po schodech dolů, řekli rozdílná čísla, takže Číňanům nelze věřit...ale to nás už mohlo trknout dříve, když tu 15km do schodů skáčou jako kamzíci za 2 hoďky, že... Před obědem jsme potkaly Angličany z našeho kláštera. Dali jsme si společnou (né moc chutnou) kukuřici, padlo pár vět a šlo se dál...oni teda vyšším tempem:) Když už to vypadalo, že schody končí a někde v blízkosti jsou autobusy, začalo mírně mžít. V této výšce normální úkaz. Takže jsme se ani moc nemohly přes to mléko kochat výhledy a vychutnávat si krásu rozkvetlých rododendronů. Nakonec jsme se opravdu dostaly do civilizace, schody se změnily v normální povrch a v nejblizší restauraci jsme se opět setkaly s klukama, se kterýma jsme společně poobědvali. A cesta z hor... Zakoupily jsme lístky a dvě hodiny testu žaludků mohly začít. Řidič opět ďábel, jak je tu zvykem. Poučení pro příště. Nesedat do blízkosti dětí, jízda v autobuse jim nedělá zcela dobře a ostatní Číňani se s nimi vezou. Tentokrát myslím, že řidič udolal rekord. Snahu měl fantastickou, řezal zatáčky takovým stylem, že v minibuse o kapacitě cca 20 lidí se mu jich dobrých 6 pozvracelo...a k tomu mu stačila ani né půl hodina jízdy. Naštěstí i tentokrát se nám podařilo zachovat si čisté konto, jakožto i ostatním cizincum... hold jsme na cestování asi zvyklejší. Po návratu do hotelu jsme si vyzvedly bagáž a rozhodly se dojet do Leshanu... den byl ještě dostatečně dlouhý. Autobusy tam ještě jezdily a lístky taky měli. Příjezd do města jako každý jiný. Chvilka rozkoukání, nákup lístků na další cestu a hromadnou dopravou hledání "centra". Podařilo se nám správně se doptat na místo určení, po pár opět zaručených nabídkách jsme si vyhlédly hotel, tam teda díky turistickému zájmu o Velkého Budhu nesmlouvali. Cena šla, tak jsme se uhnízdily, podívaly po okolí, koupily něco na zub a naplánovaly si další den...
No, tak příště teda ten Leshan a poslední den v Chengdu a let... dnes i přes hyperaktivitu z pití zeleného čaje končím...
2024 ©