Období: březen 2012

Povodně konečně skončily a my se vydaly na nejsevernější bod Nového Zélandu - na Cape Reinga. I počasí se umoudřilo, konečně nepršelo. Den začal optimisticky, bylo slunečno. Cestou k mysu jsme míjely krajinu s mírný kopečky, když jsme se blížily ke konci cesty, objevovalo se moře a písečné pláně. Na Capu jsme se prošly k majáku, u kterého byl rozcestník. Našly jsme tam Londýn, Tokio a jiná zanedbatelná města, avšak o Praze či Brandýsu ani zmíňka. No, protinožci  Ale výhled od majáku byl fascinující...byla dokonale vidět linie, jak Tichý oceán pohlcoval Tasmánské moře. Vlny šly proti sobě. M... číst dál

Poslední týden nezačal úplně optimisticky...pršelo, teda na severu tak, že kde se vzaly, tu se vzaly, byly tam záplavy. My, nic netuše, jsme do nich zpříma vjely. První uzavírka nás mírně překvapila, ale plán byl jasný: vidět obrovské stromy a dostat se na severní mys. I přes množství hnědých jezer, co řeky v údolích vytvořily, jsme se nevzdávaly. Pravda, nálada poklesla po informaci, že pršet má celý týden. Další už nebude, takže žádné otálení a jde se na věc. Plán mírně překopán, proto jsme začaly s návštěvou Kauri muzea. No, jako holky Hoblinkovic, o dřevě a jeho zpracování něco víme, al... číst dál

Konečně jsem se dostaly na Coromandel. Jeden z výběžků severního ostrova. Je pokryt kopci s pastvinami, na kterých tu převládají ovce. Ale i krávy tu mají poměrně dobré zastoupení, ale v počtu ovce nedohodní. Krajina severu je více o kopcích, méně o lesích. Ale stále tu platí, výhledy krásné. Na Coromandelu nás čekaly hlavní dvě atrakce poloostrova - Hot Water Beach a Cathedral Cove. Jako první jsme se vydaly na Cathetral Cove, den předem jsme si v informacích zjistily časy odlivů, jelikož jeskyně ve skále, teda spíš průrva, se zatopuje a není přístupná po většinu času. Cestou k ní jsme pro... číst dál

Strávily jsme den ve vulkanické termání oblasti - Wai-o-tapu. Bohužel obloha nebyla modrá, barva šedi převládala, takže místní hlavní krasavec - Šampaňské jezírko, nevyniklo, jak by za sluníčka mohlo, ale i tak bylo krásné. Barvy od různých odstínů modré, zelené, žluté a oranžové se vzájemně skvěle doplňovaly. Kontrast to byl parádní, kochaly jsme se i přes množství páry, která z jezírka stoupala. Termální oblast má hodně horkých pramenů, ale i děr, ze kterých stoupají páry s různým chemickým složením a dle toho se okraje děr zbarvují. Takže byly vidět žluté díry od síry, černé či fialové od jiných prvků. Procházely jsme se s dalšími turisty po značených cestách, vystoupit mimo ni znamenalo se spálit či někam propadnout. Vzvláštní přírodní podívaná. Bohužel gejzíry, které tuhle společnost doplňují, byly zrovna pasivní, takže se neukázaly v plné kráse. Jen na jeden jsme se podívaly, dle Lonely Planet slavná - Lady Knox. Ale gejzír byl uměle vyvolaný tak, že správce do něj hodil mýdlo a došlo k chemické reakci. Velikost gejzíru je ovlivněna teplotou vody a ta moc horká nebyla, takže ze slibovaných 20m bylo max. 10m. Avšak co jsme obě vysoko ohodnotily bylo místní bublající bahno, kde teplota byla u 100C°. Bubliny bahna se nadýmaly až praskly se zvukovým efektem... číst dál

Po Mt Egmont jsme si daly den pauzy ve zdolávání vrcholů. K poznání přenádherného parku jsme zvolily místní krátké tracky. Spíše procházkového původu. Výhledy nám bohužel i dnes zastřely mraky, ale i tak, park nádherný. Množství tracku v parků je poměrně rozsáhlé, takže bylo rozhodnuto pokořit dalšího giganta - Mt Ruapehu. Ráno jsme, na nás brzo, vstaly a vypravily se pod horu. Pro zpestření výhledů jsme zvolily použití lanovky, kterou jsme nepohrdly ani cestou zpět. Cesta ze začátku vedla poměrně schůdným terénem. Podle amatérem namalované mapky jsme se pokoušely zorientovat, kam jít. Cest... číst dál

Po velrybách jsme si daly den oddech, přece jen, srovnání žaludku je dlouhočasová záležitost. Proto jsme si daly den v Blenheim, kde jsme si na místním kopci prohlédly krásy okolí. No, taková placka. Ale v dálce to teda bylo jedna velká šeď, takže jsme se obávaly dešťů, které nakonec nepřišly. Poslední rozloučení s jižním ostrovem proběhlo opět vesele, při hledání nočního útočiště jsme zabrousily moc blízko kravám...místo dobré, do té doby, než jsme otevřely dveře a přičuchly. Bohužel nádech domoviny si Minimazel nese na kolech dobrých 5 dní..hlavně, když se zahřejou. No, ne vždy je vše perfektní. Ale nakonec vše ok dopadlo, vyspané jsme se dostavily v 7hod ráno na trajekt. Tentokrát nám počasí přálo, nepršelo a my se těšily, jak si cestu na severní ostrov užijeme. Zkušeně jsme obsadily místo u obrovského okýnka, blízko dveřím na palubu, abychom to neměly daleko, až budeme fotit delfíny. Vyjelo se. Začátek plavby probíhal poklidně mezi ostrůvky a my se těšily z pohledu na ně, jenže poté jsme je opustily a s první vlnou to začalo. Opět se vrátila stará známá nevolnost z vln. Jako na povel jsme obě nahodily bledou, teda spíš nazelenalou barvu a chytly se svorně pytlíků. Po chvíli vlny házely i obrovskou ferry tak, že personál začal chodit s  kelímky s ledem na uklidnění žaludků. No, ani to nám moc nepomohlo. Účinek byl totožný jako u zázračné pilule. Slečna, s příhodným jménem Angela, se o nás začala starat. Nakonec jsme skončily venku na palubě a do konce plavby mrzly. Takže jsme si to vážně užily. Jako jediné jsme neviděly ani jednoho delfína. S radostí jsme uvítaly pevninu severního ostrova. číst dál

... číst dál

Přejezd k Mt Cooku byl deštivý. Celý den nám pršelo, takže byly voleny jen krátké zastávky na vyvětrání se. Nakonec jsme prolezlé zimou skončily v kavárně na kafi/čaji a dobíjely jsme tam veškeré baterky, i v ty nás:) Když jsme se blížily ke Cooku, jely jsme podél úžasně blankytně modrého jezera Pukaki. Bohužel okolí jsme moc neviděly, bylo zahaleno v mracích. Ale barva jezera byla přímo nebeská. K vesnici na úpatí hor jsme dojely pozdě, turistické info mělo zavřeno, ale nakreslili tam nádherný obrázek na další den - sluníčko. No, místním rosničkám nelze veřit, takže jsme ulehaly se značným... číst dál

Opět jsme se dostaly k netu a tak se s vámi hned podělíme o úlovky. Je to tak, tučňáky jsme si konečně prohlédly, i když většinou z dálky. Žlutooký tučňák, co žije jen na jihu Nového Zélandu, je liška podšitá. Chodí na lov brzy z rána, ale to my máme noc a vrací se z něho tak chytře, že ho přes tmu jen těžko spatříte. První pozorování proběhlo na Curio Bay, kde jsme na ně čekaly společně s mnoha dalšíma lidma od 19:30...ti chytřejší to vzdávali, ale my, Češi, vytrvalý to národ, jsme zbyli jako poslední...avšak bez valného úspěchu. S jistotou nelze tvrdit, že nepřiplavali, ale my to bohužel přes tmu, co šla krájet, neviděly. Musely jsme se spokojit se mladým přepeřujícím se jedincem a pár nebojácnými kousky. Tenhle tučňák je děsná citlivka, bojí se a může se stát, že mu člověk způsobí takový úlek, že se vrátí do moře a pojde a jeho mláďata také, což my opravdu nechceme. Druhé porozování, o pláž dále přineslo podobné výsledky a třetí pokus o kvalitní zachycení na upomínkovou fotografii také zklamal, jelikož my je viděly, ale fotáky i přes dokonalou optiku ne tak jasně. Ale i tak, jsme se mohly kochat kolíbavou chůzí a směšnými poskoky těchto vzácných opeřenců. Další tučňák, kterého jsme potkaly, byl tučňák modrý. Ten už se vyskytuje po celém Zélandu. Viděly jsme malé v hnízdě, ale i dospělé jedince...s těmi se ještě máme v plánu více potkat. Tučňák je to teda oproti žlutookému malinký, ale zato roztomilý a dost hlasitý. číst dál

Konečně jsme se dostaly k backpackerskému městu - Queenstown. Taková malá vesnice, pár ulic, ale zato plno mladých lidí, hospod a krámků se vším možným - první město na Zélandu, co opravdu žije. Potkaly jsme se s Christi - servírka z Archie‘s, kde Máca vydělávala na cestu. Provedla nás městem, doporučila backpacker na spaní a místní lahůdku - Fergburger. Kdo čte Lonely Planet, ví...my nečteme, tak jsme to nevěděly. Queenstown leží u přenádherného jezera s výhledem na hory. Káťa tu poprvé ochutnala místní pivo - Tui, které ji teda moc neoslovilo... Noc v backpackeru byla poměrně klidná, ale nedalo se spát, jelikož bylo děsné vedro. Zlatý Minimazel. Ráno jsme prvně myslely, že se budeme dívat na Glenorchy z auta, protože pršelo. Naštěstí se to přes den vybralo, vykouklo slunce a my se kochaly kopci a podzimem obarvenými stromy. Vzhledem ke stavu a nestálosti počasí bylo rozhodnuto vydat se na krátký trek - Sylvan Lake. Jak už název vypovídá, šlo se k jezeru. Výhled na jezero byl okořeněn náletem miliony sandflies, které si pochutnávají především na našich kotnících. To i český komár je proti nim loser... Napočítaly jsme na jedné Káti noze 35 výher pro sandflies. O jejich kousnutí člověk ví i týden po vzniku... Jelikož počasí bylo v normě a trek jsme prošly, vydaly jsme se na druhý pochod údolím s výhledem na hory. V půli se ale vše najednou zvrtlo, slunko z ničeho nic zmizelo a vystřídal ho déšť, který sílil. Po zvučném čvachtavém zvuku v botech bylo rozhodnuto se vrátit k Minimazlovi. Takže mokré jako slepice jsme se naučily v autě topit a sušily jsme si celou jízdu k Fiordlandu boty. číst dál