Po celem dnu, kdy jsme navstivily nekolik vyznamnych pamatek v Hanoji, jsme konecne zalehly do nocniho vlaku smer Sapa. Cesta utekla rychleji nez jsme cekaly. Rano se clovek ani nestacil probudit a uz byl spolu s ostatnimi turisty obklopen hroznem taxikaru i jinych dopravcu nabizejicich sve sluzby. Nakonec jsme se autobusem presunuly k zabookovanemu hostelu. V samotnem meste potkavame hodne zen a deti narodnosti Hmongu, ale bohuzel vetsina z nich se snazi na zaklade sveho vzezreni vybrat od turistu nejake penize. Zaujaly nas male holcicky, ktere na zadech nosi navazane sve mladsi sourozence.
Rozhodly jsme se pro mensi pesi turu v okoli, neb po prijezdu do Sapy se okolni hory ztracely v mlze. Volba padla na nedalekou vesnici Cat Cat, ktera se nachazi v udoli. Postupne se zacaly rysovat hory a nam se pomalu rozkryval vyhled na kaskadovita pole na uboci a nakonec se ukazaly i hory samotne. Vsude nadherna zelen, ktera je protkana postupne zloutnoucimi ryzovisti. Prochazely jsme Hmongskou vesnici, ze ktere se tak trochu stala jedna dlouha prodejni ulice suvenyru, coz nas nemile prekvapilo. Nejvic nas jako vzdy bavily deti, vypadaji jinak jak vietnamske a dokazi si vyhrat s malem.
Pri zpatecni ceste jsme se stavily na bananovem vine. Bar mel nadherny vyhled do udoli, pozorovaly jsme mistni zivot a stoupajici kour z postupne zapalovanych hranic ryzovych klasu. K veceri jsme si daly na doporuceni bun cha, ale po prvnim souste nam bylo jasne, ze se opet vratime k pho bo, kterou tu delaji skvelou.
Minicestovatelky
2024 ©