Jsme ve mestecku Champassak. Vubec to tu nevypada jak v Asii. Vilove domecky po Francouzich a udrzovame zahradky s kvetinovou vyzdobou mestu dodavaji evropsky raz. Vsudypritomne odpadky podel cest taky zmizely. Cilem dnesniho dne je starobyly khmersky chram Wat Phou, ktery se nachazi cca 10 km JZ od mesta. Jelikoz minuly cyklisticky vylet mel uspech, pujcujeme si kola i tentokrate.
Minule jsem nenapsala, jaka tu maji kola... vetsinou je na vyber z bezprevodovych kol, na kterych tu jezdi mistni, a horskych. Bereme samozrejme ta mistni s velkym kosikem na riditkach, aby to byl ten pravy pozitek. Cesta vede po rovine, to zmakneme.
Doprovazeny pozdravy "Sabajdi" vyrazime v poklidnem tempu smer chram. Po ranu je prijemne, slunicko jeste nepari. Moje kolo poradne vrze, v okolnim tichu se to pekne rozleha. Rychle zhodnotim situaci, ze kolo cestu prezije a jine hledat nehodlam. Raz krajiny je podobny jako na ostrove Don Khong, vyprahla ryzoviste, velke kosate stromy a drevene chatrce. Obcas projedeme vesnici, zivot zde poklidne plyne. Jak si tak slapeme, Sare vypadne retez, otocime kolo vzhuru nohama a za chvili je opraveno. Jsme cele od smiru, ale muzeme jet dale. Tesne pred cilem mame dalsi zavadu, tentokrate Janca. Uvolnilo se ji zadni kolo, lita ze strany na stranu, jet se na tom neda a je nam jasne, ze tohle uz samy neopravime. Toto vypada na stopa zpet.
Tesne pred chramem narazime na servis motorek. Anglicky tu moc neumi, vysvetlujte jednoduchou anglictinou, proc to nejede - daleko jednodussi je nazorna ukazka, zvedneme kolo do vzduchu, zahybeme zadnim kolem a je jasno vsem. Jsou tu ochotni, odhaduji vymackana loziska a pusti se do opravy. Sledujeme zaujate cely proces. Behem chvile je zadni kolo rozlozeno, loziska jsou v poradku, problem je jinde. Plisek, co drzi osu je vymackany. Nahradni dil neni k dispozici, prece jen zde opravuji motorky a ne kola. Laosanovo "ojoj" je mezinarodni, ihned pochopime, ze to nebude tak jednoduche. Ale umi si s tim poradit, rozlozi stare rezave kolo a dil si vypujci jinde. Prvni kolo ma stred jinych rozmeru a tak se hleda jine. Dil z druheho kola uz sedne a pak je otazkou chvile vse poskladat a kolo opet jede! Jupiiii! Zpatecni cestu uz nic neohrozi :-)
Ale nejdriv prohlidka chramu. Prastary komplex khmerskych nabozenskych staveb vystavenych v kopci nas prekvapi svoji rozlehlosti. Stari staveb neni znamo, se stavbou bylo pravdepodobne zapocato v dobach kralovstvi Chenla v 6-8 stol.n.l , dokonceno bylo ve 13.stol za vlady Angkor. Dnes patri mezi pamatky UNESCO.
Prochazime mezi jezery, dale radou statobylych sloupu s lotosovymi kvety. Privitaji nas dva obrovske palace, ktere kdysi pravdepodobne slouzily k nabozenskym obradum. Dnes jsou jiz polorozpadle, porostle mechem, ale o to vetsi maji atmosferu. Prochazime palacem, turistu je tu malo, takze muzeme nasavat klid tohoto mista. K nejposvatnejsi stavbe vede prikre kamenne rozpadle schodiste, ktere je lemovane stromy s bilymi kvety "dok champa" - tzv. plumerie, narodni kvet Laosu. Vystup je to namahavy, slunicko uz opet pali, ale stoji za to. Odmenou je nam nadherny vyhled do udoli a zaroven tez mala kouzelna svatyne. Jedno z mala mist v Laosu, kde pri pohledu na Buddhu citite vonne tycinky. Mohla bych tu stat dlouho a nasavat tezko popsatelnou atmosferu. Zapaluji vonnou tycinku a snazim se toto misto vryt hluboko do pameti. Cas kvapi a musime se pomalu zacit vracet. Sestupujeme po schodech. Pomalu se loucim s Wat Phou a jako pamatku si beru kvet plumerie, ktery mi tu pada k noham.
V jednom z dolnich palacu se prochazi mnisi, snazim se je dohnat, uzivam si kratky okamzik "ja a mnisi spolecne ve Wat Phou". Nefotim, zvuk zaverky by to cele pokazil...
Dole pod Wat Phou jeste chvili lenosime v bambusovem odpocivadle a ochlazujeme se zmrzlinou. Jsou 4 hodiny, slunce uz tolik nepali. Jizda na kole je prijemna. Me kolo zacalo vydavat nove zvuky, ale jede a v poradku me doveze az do hostelu. Byl to supr vylet, vsechny jsme z nej nadsene. Zaslouzena sprcha a vecere - nesmi chybet smazene zavitky a mistni pivo Lao Beer. Posledni vecer v Champasaku, dalsim cilem je Pakse...