Po Mt Egmont jsme si daly den pauzy ve zdolávání vrcholů. K poznání přenádherného parku jsme zvolily místní krátké tracky. Spíše procházkového původu. Výhledy nám bohužel i dnes zastřely mraky, ale i tak, park nádherný. Množství tracku v parků je poměrně rozsáhlé, takže bylo rozhodnuto pokořit dalšího giganta - Mt Ruapehu. Ráno jsme, na nás brzo, vstaly a vypravily se pod horu. Pro zpestření výhledů jsme zvolily použití lanovky, kterou jsme nepohrdly ani cestou zpět. Cesta ze začátku vedla poměrně schůdným terénem. Podle amatérem namalované mapky jsme se pokoušely zorientovat, kam jít. Cesta totiž nebyla značena. Mělo se stoupat po hřebeni. Takže jsme zkušeným okem inženýrů usoudily, kam asi tak jít. Před námi se svižně pohyboval pár místních důchodců. Vůbec, místní staříci jsou kategorie sama pro sebe...aktivně lezou po horách a s úsměvem nás předbíhají...tomu se říká Nový Zéland. Mladí tu jsou na chcípnutí, neohrabaní a staří na vrcholu svých sil. Takže jsme si řekly, že oni mají již dobrou životní moudrost a tak jsme se jich chytly a následovaly je. Ale po tom, co jsme lezly po skále,jsme usoudily, že to nebyl nejlepší nápad dne, následovat je. Ale výhledy do kraje byly fascinující. V dálce zelené pastviny, park hnědý, výhled na sopky...no, super. Když už jsme byly kousek od vrcholu, začala pomalu přicházet mlha a výhledy se zastřely. Hřeben jsme úspěšně prošly bez zaškobrtnutí a na konci cesty nás čekal fascinující výhled na bleděmodré termální jezero, kde se lidi ještě před padesáti lety koupali. Bohužel mlžná oblaka přišla i sem, takže výhled bych chvílemi zakryt, ale i tak, parádní podívaná. Cesta zpět probíhala obdobně. Sice jsme si na začátku řekly, že půjdeme stejnou cestou, ale opět se někde stala chyba... Tentokrát jsme následovaly dva mladíky, svalnatce s namakanou fyzičkou. Řekly jsme si, že následovat moudrost se nevyplatilo, ale že tihle mladí horalové vědí, kam jdou. Tohle jsme si myslely až do doby, než jsme na cestě začaly potkávat červené tabulky „danger” a na tom obrázek padajícího človíčka. Opět jsme pochopily, že následovat se nevyplácí. Cesty zpět nebylo. Z obrázku, co jsme si celou dobu nesly, bylo prd poznat, kde se nacházíme. Myslíme si, že
autor toho veledíla v těchto končinách nikdy nebyl. Nakonec jsme se rozhodly pro sestup do údolí. Takže jsme opatrně překonávaly nestabilní kameny ve strmém srázu. Přišly jsme na to, že kamzík musí být dost šikovný, když po tom běhá. Po 15min sestupu jsme překonaly neskutečné převýšení a dostaly se do údolí plného ledu. Údolí je super, ale ty výhledy, kde člověk je, tu trochu chybí. Ale najednou jsme uslyšely hlas, který neustále sílil...koukaly jsme do mlhy tím směrem a vynořil se z ní tak 80ti letý stařík. Ale krokem dosti svižným. Na otázku, zda ví, kde je, odpověděl: „Samozřejmě” a na druhou otázku kam jít, odpověděl: „Následujte mě” a už nám pomalu mizel. Myslím, že kamzík je proti němu loser...dědek svištěl kopcem přes kameny dolů a pořád něco vyprávěl. Pomalu se rozdíl mezi námi zvětšoval. Ale to ničemu nevadilo, protože jsme už byly na konci našeho sestupu. Po 6hod chůze po kamenech, lezení po skalách a zdolávání srázů, jsme nepohrdly výhledy, které nám nabízela lanovka. Svezly jsme se dolů kochajíc se krásou údolí. Další gigant pokořen.
Tak jedem dál, příště něco o termálních oblastech, kauri stromech a kiwi ptácích...
Minicestovatelky
2024 ©