Po velrybách jsme si daly den oddech, přece jen, srovnání žaludku je dlouhočasová záležitost. Proto jsme si daly den v Blenheim, kde jsme si na místním kopci prohlédly krásy okolí. No, taková placka. Ale v dálce to teda bylo jedna velká šeď, takže jsme se obávaly dešťů, které nakonec nepřišly. Poslední rozloučení s jižním ostrovem proběhlo opět vesele, při hledání nočního útočiště jsme zabrousily moc blízko kravám...místo dobré, do té doby, než jsme otevřely dveře a přičuchly. Bohužel nádech domoviny si Minimazel nese na kolech dobrých 5 dní..hlavně, když se zahřejou. No, ne vždy je vše perfektní. Ale nakonec vše ok dopadlo, vyspané jsme se dostavily v 7hod ráno na trajekt. Tentokrát nám počasí přálo, nepršelo a my se těšily, jak si cestu na severní ostrov užijeme. Zkušeně jsme obsadily místo u obrovského okýnka, blízko dveřím na palubu, abychom to neměly daleko, až budeme fotit delfíny. Vyjelo se. Začátek plavby probíhal poklidně mezi ostrůvky a my se těšily z pohledu na ně, jenže poté jsme je opustily a s první vlnou to začalo. Opět se vrátila stará známá nevolnost z vln. Jako na povel jsme obě nahodily bledou, teda spíš nazelenalou barvu a chytly se svorně pytlíků. Po chvíli vlny házely i obrovskou ferry tak, že personál začal chodit s kelímky s ledem na uklidnění žaludků. No, ani to nám moc nepomohlo. Účinek byl totožný jako u zázračné pilule. Slečna, s příhodným jménem Angela, se o nás začala starat. Nakonec jsme skončily venku na palubě a do konce plavby mrzly. Takže jsme si to vážně užily. Jako jediné jsme neviděly ani jednoho delfína. S radostí jsme uvítaly pevninu severního ostrova.
Ve Wellingtonu jsme se stavily v obrovském muzeu Te Papa. Projít všech 6 pater bylo záhul, ale daly jsme to. Parádní interkativní muzeum. Jelikož města moc nevyhledáváme, ponechaly jsme hlavní město Nového Zélandu a odjely jsme k hoře Mt Egmont. Hora za dobrého počasí je viditelná už z dálky (všude je totiž placka). Rozhodly jsme se horu zdolat. Na turistických informacích nás vybavila paní mapkou a slovy, že celá trasa trvá 4hod. Zvesela jsme se tam rozjely. Počasí se začínalo pomalu kazit, ale to nám na elánu neubralo. Track to byl opravdu výživný a hodně přírodní. Skákaly jsme přes potoky, prodíraly se hustým porostem, lezly přes kameny..krása. Jenže poté se v cestě objevil lanový most. Polovina posádky je nemá moc v oblibě...a tenhle byl sakra vysoko nad zemí a nápis, jen pro jednu osobu nebyl tím, co si Káťa o mostu chtěla přečíst. Takže rozhodnuto. Máca zkusí pevnost a Káťa to nějak přejde. Jelikož při přechodu vody došlo k poborcení jediné možné cesty, muselo se vpřed. Za povzbuzování a hlasitém klepání jejích kolen, to Káťa nakonec dala. Vítězství a my viděly vodopád. Ale tím track neskončil. Musely jsme se nějak dostat zpět k autu. Navrhovaná možnost, stopovat, neprošla a tak jsme se vydaly přes další potoky a kameny zpět. Zde mají systém schodů, ale někdy jim nějaký vypadne, takže se zdolává převýšení cca 0,75 m, to by ještě šlo, kdyby všude do toho netekla voda. Po hodině přelézání jsme myslely, že se snad vrátíme radši na lanový most. Ale nakonec i přes mlhu, co se dala krájet, jsme poslední maxi schod zdolaly a dostaly se na silnici, kde už teda stopování proběhlo. Shledání s Minimazlem bylo dojemné a plné lásky. Hora pokořena, my zmoženy. Další cíl cesty - Národní park Tongariro a oblast horkých pramenů a jezer.
Zdraví Minicestovatelky
2024 ©