Zdravíme věrné čtenáře z Wanaka,
máme za sebou nádherné dva dny strávené v národním parku Abel Tasman. Prvně dle předpovědi měly být heavy rains, které jsme si užily přes noc, ale přes den se krásně vyčasilo. První den jsme si daly pěší procházku podél pobřeží, kde se neustále střídaly výhledy. Místo je známé pro své nádherné pláže, kam jsme pokaždé, kdy byla možnost zamiřovaly a kochaly se oranžovo-žlutým pískem a v dálce zelenými ostrovy. Protože to byla první procházka a ještě jsme se chtěly podívat do jeskyní, ušly jsme cca 10km suptropickou zelení. Jeskyně byla zavřená, dojely jsme o 15min po poslední prohlídce. Tak jsme nakoupily u místních farmářů ovoce a zeleninu, čerstvé a chutné plody, a uvařily si výbornou večeři. Druhý den jsme se rozhodly pro akci mořský kajak. Zapůjčily jsme si doublekajak, který měl být prý více stabilní. Prošly kurz záchrany samy sebe pod vodou, s pěkným instruktorem, a mohlo se jet na moře. Ještě jsme dostaly poslední rady, kde co je k vidění, jak veslovat a plavba za objevením objeveného mohla začít. První půl kilometr to vypadalo, že se na lachtany nedostaneme, ale po troše zdatného mlácení jsme chytly grif a už to jelo. První ostrov byl dosažen, časové údaje nevíme, nebyly hodinky. Krása, všude modré moře, kajak se pohupoval vpřed a my se kochaly kameny a stromy na ostrově. Sem tam byl zahlídnut nějaký opeřenec. První větší vlnky nás sice na chvíli rozhodily, ale to se po chvilce zvládlo a nerušené kochání pokračovalo na druhém ostrově, kde se už pomalu rýsovaly pláže. Na severním mysu ostrova nás čekalo to pravé překvapení - živí, volně žijící lachtani. Paráda...:) Váleli se po kamenech, zívali, sem tam se podrbali ploutvičkou, ale jinak aktivita nulová. Ve vodě se jen jeden labužnicky převaloval, ale tím to haslo. Na kajaku se s námi žádný povozit nechtěl. Kupodivu ani mláďata nejevila zájem o pohyb. Ale pohled krásný. Kochaly jsme se dobrou půl hodinku. Přejely jsme se opuštěnou, písčitou, sluncem zalitou pláž, kde jsme se parádně vykoupaly a vyrelaxovaly bicáky na cestu zpět. Cesta zpět už tak idylická a sluncem zalitá nebyla. Zničeho nic se zvedl vítr a vytvořil na moři pár vlnek, co nás teda pěkně pohoupaly a mírně i smočily. Pud sebezáchovy nám velil dojet ke břehu a vyhodnotit situaci. Moře se uklidnilo, všichni kajakáři se na něj vydali zpět, tak bylo rozhodnuto vrátit se také po vodě, nikoliv po souši. Cestou se ale opět přihnal vítr, takže 1,5hod jsme se vracely proti větru a vlnám, ale nakonec včas a zdárně jsme přistály na pláži, kde už nás očekávali. Zvládly jsme to a pokořily moře a Káča i sama sebe...prý, že na kajak nepůjde a jak veslovala vpřed, hlavně tedy poslední kus plavby.
Dneska postupně přejíždíme směrem na jih, Počasí se tu opět honí po novozélandském způsobu, takže slunko střídají deště a ty se střídají v intenzitách. Byly jsme navštívit palačinkové skály, kde jsme zmokly jako místní slepice, ale i tak jsme se kochaly výhledy na rozbouřené moře.
Tak zase se někdy ozveme, až něco objeveného objevíme
Minicestovatelky
2024 ©