Tak jsme ji konečně viděly. Obrovskou ploutev velryby. Dostaly jsme se do přenádherné Kaikoura, kde jsme si zakoupily dva lodní lístky na plavbu za obry moře. Paní za pultíkem nás informovala, že dnešní vlny dosahují 1,5m výšky a zeptala se nás, zda netrpíme mořskou nemocí. Dotázaly jsme se, zda se vlny v pozdnějších hodinách zmírní, ale její zavrtěním hlavou a „No” bylo jasný signál, že lépe jak teď dnes nebude. Dostalo se jí odpovědi, že velryby chceme vidět a o tom, zda trpíme mořskou nemocí nemáme vůbech potuchu. Ale spíš asi ne, že 1,5m vlna nás nerozhodí. Tak nám lístky vydala a doporučila nám zázračné tabletky proti mořské nemoci a tak jsme dvě pro jistotu sluply. Nasedly jsme společně s dalšími spolucestujícími do autobusu, který nás dopravil k doku, kde už nás čekala loď Aoraki, loď pro 40 osob, která nás vyvezla na moře. První vlnky jsme přivítaly s úsměvem... Ale vlnky byly jen předzvěstí větších a ty byly opět poslíčci ještě větších...no, 1,5m vysoká vlna vypadá teda jinak, než co se z toho moře na nás valilo. Loď byla rozkyvácená na všechny strany a naše zdravá barva postupně bledla. První zastavení na hledání velryby bylo osudové Máce, i přes ten zázrak, co požila, použila blicí pytlík. A to plavba začala. A zastavení bylo stejně k ničemu, nikdo v moři nebyl. A jelo se dál, barva zelenosti Mácu neopouštěla, Káťa bledla víc. Další zastavení, tentokrát už s výsledkem...velryba objevena. I přes žaludeční potíže jsme najednou ožily k normálu a běhaly jsme po palubě sem a tam a snažily jsme se na velrybu přes lidi vidět a nějak si ji zvěčnit. Krásná, viděly jsme ji tak ze vzdálenosti 20m, její hřbet poklidně plaval nad hladinou a sem tam se velryba vydýchla. Po 10min se naštvala a zanořila se do hlubin a my viděly ten její pověstný ocas, jak pomalu se ztrácí ve vodě. Krásná podívaná. Ale tím to nekončilo. Máca vyměnila pytlík. Tentokrát se do svého pytlíku zahleděla i Káťa. Takže my bohužel neslyšely velrybu zpívat, zato ona nás musela slyšet štěkat. Cestou jsme se byly podívat i na delfíny. Jsou to neskutečná zvířata. Najednou jich tam bylo hejno, skákali a plavali kolem lodě tak blízko, že by se na ně dalo sáhnout, kdybychom ovšem nezačaly litý boj s mořskou nemocí. Něco málo fotek se podařilo, ale na delší čas se pustit pytlíku, nebylo možné. Cestou zpět už probíhala modlidba, ať to utrpení skončí a s potěšením jsme uvítaly každý průchod Hanlay, který nás zásobil pytlíkovým zbožím. Ostatní spolucestující již věděli, kdo tu tprí mořskou nevolností a kdo ne. Myslíme, že jsme se statečně držely v boji o prvenství s první řadou, která na tom byla ještě hůř, protože od začátku cesty neopustila kajutu. Cestou jsme ještě po očku zahlédly Albatrose, jak si spokojeně hoví ve vlnách. Bohužel, jejich spokojenost jsme nebyly schopné zachytit na fotoaparát. Vše jednou končí, tak i náš výlet za velrybami. Přinesl mnohé poznatky o životě mořských živočichů, tak i o tom, že k našim různým fóbiím a nemocem si můžeme přičíst další a to tu mořskou. Hold jsme středozemní tvorové a život na pevnině nám docela vyhovuje. Ale výlet to byl vážně bohový, i přes mnohá utprpení. Jely bychom znova!
Kaikoura je vůbec nádherné město. Výhled na úžasné Alpy a na moře, ve kterém je živo. Potkaly jsme se s lachtany, kteří se vůbec nezajímali, zda tam lidi jsou a nejsou a žili si své. Byly jsme jim mnohdy tak blízko, až jsme nechtěly, protože si jich přes jejich dokonalé maskování člověk nevšimnul. A tahle kolonie byla bohatá na počet členů, tak jsme ani dlouho nehledaly a viděly jsme co chvíli nového. Všude lítali vodní ptáci a procházka po útesu byla fascinující. místo, kde Káťa bude žít s ovcema se našlo. Večer jsme ještě i s lachtany nocovaly, jelikož jsme je našly na jednom odpočívadle.
Teď už nám cesta po jižním ostrově bude definitivně končit. Zakoupením ferry jsme to potvrdily a v pondělí našeho času odjíždíme zpět na severní ostrov. Teď trávíme poslední den v Blenheim, kde ještě nasajeme poslední zážitky. Jo, potkaly jsme tu Fiat 500! Příště se tedy ozveme ze severu
Tak slunci a velrybám zdar
Minicestovatelky