Poslední týden nezačal úplně optimisticky...pršelo, teda na severu tak, že kde se vzaly, tu se vzaly, byly tam záplavy. My, nic netuše, jsme do nich zpříma vjely. První uzavírka nás mírně překvapila, ale plán byl jasný: vidět obrovské stromy a dostat se na severní mys. I přes množství hnědých jezer, co řeky v údolích vytvořily, jsme se nevzdávaly. Pravda, nálada poklesla po informaci, že pršet má celý týden. Další už nebude, takže žádné otálení a jde se na věc. Plán mírně překopán, proto jsme začaly s návštěvou Kauri muzea. No, jako holky Hoblinkovic, o dřevě a jeho zpracování něco víme, ale tohle zaskočilo i nás, zkušenou řezbářku i pomocručku v truhlářské dílně...obrovské obrazy ze dřeva a to vše namalováno matkou přírodou za tisíc let, někdy i více. Kauri stromy mají pořádného pamatováka, nejstarší žijící kousek se pyšní stářím 3000let. Bylo jich tu asi pořádné množství, celé staletí odolávali přírodním nepokojům, ale lidem stačilo pár let a málem je zahubili. Expozice byla přímo úžasná. Viděly jsme, jak se tu na ostrovech zakořenil život bílého člověka, jak se dobýval kauri les, čím řezali neskutečné kmeny, jací volové to vše odtahali...všude pily, stroje na úpravu kmenů, plno doplňků, prostě paráda. Líbilo se nám tam. Venku se mezitím ženil sám ďábel. Peklo s deštěm neustávalo, takže jsme si jely prohlédnout nedaleká města. Zjistily jsme si, že se můžeme schovat k samotné ikoně NZ - k ptáku kiwi. Protože jsme již plně pochopily, že ho ve volné přírodě neuvidíme, využily jsme kiwi house a jely ho navštívit. Po zaplacení vstupního poplatku jsme se ocitly v tmavé místnosti, kiwi je totiž noční tvor, takže kvůli návštěvníkům mu obrátili jeho biologické hodinky. Ve dne má noc. Po prvotním dlouhém zírání do tmy jsme nabyly dojmu, že jsme se nechaly nachytat místními podnikavci, ale jiný návštěvník nám ukázal tmavý stín v ještě tmavším rohu. Stín se nehýbal, pesimisticky jsme se shodly, že naaranžovat plyšáka umí každý. Skoro jsme propadly trudomyslnosti, že za celý pobyt na NZ legendárního ptáka neuvidíme... a ejhle, stín se dal do pohybu. Vynořil se ze šera a my ho konečně spatřily. Taková větší slepice s kulatou prdelkou, dlouhým protáhlým zobákem a bez křídel. Umí krásně natahovat krk. K naší radosti přišel až k nám a my se ho skoro dotkly - nebýt toho skla. Po pár minutách se ze tmy vynořil druhý kousek. Začali spolu laškovat, teda asi spíš měřit síly, kdo je pánem. Vítěz si pak v klidu stojí na svém území a poražený z boje utíká....a že maže, neskutečné, jak do té doby poměrně líný pták umí běhat. Snažily jsme se je zachytit na naše fotoaparáty, ale nedostatek světla a zákaz používání blesku, nám to nedovolily. Vydržely jsme je pozorovat 2hod, dokud nezalezli do domečku spát. Ještě jsme popovídaly s paní správcovou o jejich životě, sáhly si na 100let mrtvý exemplář a rozjely se dál. Déšť neustával.
Další den ale vypadalo, že matka příroda přece jen bude k nám milostivá. Avšak na infu nám paní sdělila, že záplavy pokročily a voda pohltila jedinou přístupovou cestu na mys. Opět proběhla pružná změna plánů a my se rozhodly jet se nabít energií objímáním kauri stromů. Dostaly jsme se do Waipoua kauri lesa, kde roste největší a nejznámější exemplář - Tane Mahuta (Král lesa) a nejstarší Te Matua Ngahere (Otec lesa). Bohužel k objímání kauri nedošlo, protože se jim nesmí šlapat na kořeny a jsou k nim vybudované chodníky, které končí dostatečně daleko od jakéhokoliv kauri. Ale i tak, bez osobního kontaktu, úžasný zážitek. Při pohledu na giganty se tají dech a člověka se zmocňuje pokora. Jsme proti nim tak malinkatí a jsme tu jen na chvilku...jako jepice. Ohromné kmeny s neskutečnými obvody, mohutné větve, co vypadají jak naše 100leté stromy, tvoří úžasné koruny. Král je sice vyšší, ale otec má silnější kmen, taky je o pár stovek let starší. Kauri nás tak ohromily, že jsme se k nim po návštěvě mysu ještě jednou vrátily.
Minicestovatelky
2024 ©