Konečně jsme se dostaly k backpackerskému městu - Queenstown. Taková malá vesnice, pár ulic, ale zato plno mladých lidí, hospod a krámků se vším možným - první město na Zélandu, co opravdu žije. Potkaly jsme se s Christi - servírka z Archie‘s, kde Máca vydělávala na cestu. Provedla nás městem, doporučila backpacker na spaní a místní lahůdku - Fergburger. Kdo čte Lonely Planet, ví...my nečteme, tak jsme to nevěděly. Queenstown leží u přenádherného jezera s výhledem na hory. Káťa tu poprvé ochutnala místní pivo - Tui, které ji teda moc neoslovilo... Noc v backpackeru byla poměrně klidná, ale nedalo se spát, jelikož bylo děsné vedro. Zlatý Minimazel. Ráno jsme prvně myslely, že se budeme dívat na Glenorchy z auta, protože pršelo. Naštěstí se to přes den vybralo, vykouklo slunce a my se kochaly kopci a podzimem obarvenými stromy. Vzhledem ke stavu a nestálosti počasí bylo rozhodnuto vydat se na krátký trek - Sylvan Lake. Jak už název vypovídá, šlo se k jezeru. Výhled na jezero byl okořeněn náletem miliony sandflies, které si pochutnávají především na našich kotnících. To i český komár je proti nim loser... Napočítaly jsme na jedné Káti noze 35 výher pro sandflies. O jejich kousnutí člověk ví i týden po vzniku... Jelikož počasí bylo v normě a trek jsme prošly, vydaly jsme se na druhý pochod údolím s výhledem na hory. V půli se ale vše najednou zvrtlo, slunko z ničeho nic zmizelo a vystřídal ho déšť, který sílil. Po zvučném čvachtavém zvuku v botech bylo rozhodnuto se vrátit k Minimazlovi. Takže mokré jako slepice jsme se naučily v autě topit a sušily jsme si celou jízdu k Fiordlandu boty.
Už jsme v Národním parku Fiordland - krajina plná rozlehlých fjordů. Cestou se nám naskytly nádherné pohledy, i když je tady víc deštivo než na severu. Neustále se kocháme a nevíme, co fotit dřív. Všude obrovské hory, které se liší, jednou jsou plné lesů, pak pastvin a nebo jen holé skály. Úžasné, ani to nejde popsat. V DOC jsme si nabraly mapy na denní treky, protože nemáme zamluvenou chatu. Je to tu sice hodně turistické, ale ta příroda za to stojí. Krása místních výhledů nás očarovala natolik, že jsme se rozhodly zůstat tu déle. Jeden den jsme plně věnovaly různým trekům, kterými se člověk dostane k vodopádům, bouřícím potokům či krásným jezerům, kde se zrcadlí hory. Nocování mimo vyznačené plochy je zde striktně zakázáno, takže jsme poprvé spaly v kempu, kde se platí systémem vložení peněz do obálky a vhození do schránky. V noci je tu sakra zima...ani krvelačné sandflies nelítají.
V pá ráno jsme se brzy vzbudily a vyrazily na plavbu lodí. Obloha sice šedivá, ale bez vody, takže jsme se kochaly z paluby vodopády, lachtany a vysokýma horama vztyčujícíma se přímo z hladiny k nebesům...paráda. Plno všude zeleně, bohužel vodopádů tu je pomálu, protože je léto a méně srážek. Odpoledne jsme se vydaly na horský výstup na Key Summit. Cesta pekelně do kopce, ale ty výhledy neměly chybu. Fotily jsme jak vzteklé a to hlavně papouška Keu, který se nám na samém topu ochotně natáčel. Takže jsme se konečně seznámily s hlavním papouškem Nového Zélandu, co je velký jak Ara, ale narozdíl od něho chytře tmavě zelený, aby splynul s okolím. Cestou zpátky se nám sice mírně pohoršilo počasí, ale to na kráse okolí nic nezměnilo. Bohužel počasí se neumoudřilo ani další den, větry cloumaly jak s námi, tak s Minimazlem, takže jsme pomalu zavelely k ústupu k nejjižnějšímu jihu sledovat tučňáky. Dneska nám informace, že tučnáka lze potkat na pláži jen v noci a brzy ráno, což je v 5hod, vyrazila dech. Ale i tak se nevzdáváme a jdeme na lov opeřenců.
Po úspěšném lovu se zase ozveme, zdraví
Minicestovatelky
2024 ©