Cape Reinga, písečné duny a návrat do Aucklandu

Povodně konečně skončily a my se vydaly na nejsevernější bod Nového Zélandu - na Cape Reinga. I počasí se umoudřilo, konečně nepršelo. Den začal optimisticky, bylo slunečno. Cestou k mysu jsme míjely krajinu s mírný kopečky, když jsme se blížily ke konci cesty, objevovalo se moře a písečné pláně. Na Capu jsme se prošly k majáku, u kterého byl rozcestník. Našly jsme tam Londýn, Tokio a jiná zanedbatelná města, avšak o Praze či Brandýsu ani zmíňka. No, protinožci  Ale výhled od majáku byl fascinující...byla dokonale vidět linie, jak Tichý oceán pohlcoval Tasmánské moře. Vlny šly proti sobě. Maoři mají dokonalé vysvětlení. Jde o setkání muže a ženy a splynutí vytvoří nový život... Pláže na Capu jsou krásné, ale přes vlny bychom si je stejně moc neužily. Když jsme se nabažily pohledu na přírodní divadlo, započaly jsme se vracet opět do středozemí. Na Capu je ještě jedna zvlážnost - písečné duny Te Paki, taková malá poušť s tím rozdílem, že tu prší, což jsme na vlastní kůži také zakusily. Když jsme k nim dojely, byli tam lidé se surfíky a sjižděly na tom duny...samozřejmě po břiše. Myslíme, že se pořádně napapali písku, i přestože byl mokrý. My neměly s sebou nic, takže jsem se smířily jen s procházkou po nich. Ale daly jsme se do řeči s holkama z Německa, ty se lišily, měly s sebou pekáče na sníh. A tak nám nabídly, že pokud chceme, půjčí nám je. Samozřejmě, že jsme chtěly. Vyběhly jsme po dunách, teda jen do necelé půlky, protože sklon dun byl dost ukrutný, a už jsme svištěly dolů. Byl to mazec. Na sněhu pekáč teda nejede takovou rychlostí. Kátě se to zalíbilo natolik, že podruhé pokusila ještě popojít výš. Rozloučily jsme se a snažily se vydrápat na vrcholky dun. Lezly jsme, propadaly se do písku, ale nakonec jsme slavily úspěch a radovaly se z pohledů, co se nám na vrcholcích vyskytly. Škoda jen, že sluníčko se rozhodlo trucovat za mraky. Ale díky dešti byl písek krásně tvarovaný, všude v něm naváté zvlněné kopečky...krása, každá jsme si udělaly svou stopu, která stejně do druhého dne zmizí. Naposled jsme se pokochaly pohledem na žlutavé pláně a razily jsme hlouběji do vnitrozemí... Bohužel cesta se pomalu blížila ke konci, nezbývalo nic jiného, než se přesunovat do Aucklandu, odkud Kátě v neděli odlétal speciál. Moc se nám nechtělo. V Aucklandu není nic moc co vidět - prostě město. To my máme radši přírodu, pár lidí, co ji milují také...
Auckland je město směsice. Snad nic víc multikulturního na Zélandu není. Od Araba, Číňana, Inda, Amíka až po Evropany, ale místních tu tolik není. Dorazily jsme do Devonportu, kde jsme zůstaly u Matta, majitele restaurace, ve které Máca před odjezdem dělala. Sobotu jsme trávily ve městě. Prošly jsme si ho, koukly po krámkách a nechaly se vyvézt na nejvyšší budovu jižní polokoule - Sky Tower. Výhled krásný, ale ne všichni si to mysleli. Káťa si ho užívala od výtahu. Na pár místech byla skleněná podlaha. Konečně jsme si prohlédly město z výšky. Sem tam skočil skokan, takže byla podívaná z ptačí perspektivy okořeněna. Večer jsme popovídaly s Carlosem, kamarád Máci, na pivě a strávily poslední chvilky, kdy si člověk ještě užívá dovolenou. V neděli nás čekalo balení se. Napakovat Káti batoh dalo sice práci, ale zvládlo se to, Máca si připravila Minimazla na další cesty, poslední nákup a už se jelo na letiště. Ještě krátká zastávka na prvotním působišti Máci, v Newmarketu. Na letišti jsme se dostaly přesně včas, poslední pakování zapomenutých věcí, vážení, 22,1kg není moc, letenky a už jsme mazaly k odletové hale. Ta je jen pro pasažery, takže před ní proběhlo loučení a tím společná cesta skončila...
Tak zase příště, Nový Zéland je krásná země, plná kopců, zeleně, krav, ovcí, úžasných přírodních divadel a vynikajích lidí...třeba se sem ještě podíváme.

Minicestovatelky